Bylo mi 11 let, když jsem poprvé pochopila, že existuje něco víc. Děda umíral na rakovinu velmi pomalu a já jsem sledovala, jak odchází člověk, který byl pro mě pevnou zemí. Jeho laskavost, jeho klid, jeho radost z malých věcí to všechno mě drželo. Zvláště poté, co se rodiče rozvedli a svět, jak jsem ho znala, přestal existovat. Když zemřel, nevěděla jsem, co s tím prázdnem. Nikdo mě nenaučil, jak se truchlí. V rodině jsme nebyli věřící, duchovní svět mi byl tehdy cizí. A přesto jsem jednoho večera sama, v pokoji, s hrdlem staženým do neúnosna poprvé v životě tiše požádala o pomoc anděly. Nebylo to náboženství. Nebylo to přesvědčení. Bylo to čisté, zoufalé volání srdce po úlevě. A ta úleva přišla. Hrdlo se povolilo. Na chvíli jsem cítila, že bude zase dobře. Že prázdné místo se jednou zahojí. Tehdy jsem netušila, co se vlastně stalo. Dnes vím, že to byl můj první vědomý kontakt s jemnohmotným světem a zárodek všeho, co dělám dnes. Pochopila jsem, že existuje zdroj vedení, který je nám přirozeně dostupný. Že nejsme sami. Že stačí se naučit naslouchat. Jenže naslouchat jsem se učila ještě dlouho. A cesta k tomu nebyla přímá.

Životní křižovatka

Přišly další ztráty. A s nimi první velká zlomení. 

Když mi bylo 16, zemřel druhý manžel mé mamky. Člověk, jehož nadhled a přístup k životu mi otevíraly nové obzory. Znovu smutek, znovu stažené hrdlo. A tentokrát k tomu přibylo něco dalšího, s jeho smrtí vypluly na povrch roky skrývané dluhy. Najednou jsme stáli před bankrotem v řádech milionů.Opustili jsme dům, který jsme jako sešitá rodina postavili vlastníma rukama. Ze dne na den zmizel domov. Zmizel pocit bezpečí. Zmizel pocit, že svět funguje tak, jak má. Mamka lehla. Já jsem zatnula zuby a rozhodla se být silná. Pro ni. Pro sebe. Pro všechny okolo. Tehdy jsem poprvé sáhla po reiki, kineziologii, psychoterapii. Ne z přesvědčení z nutnosti. Začala jsem cítit průchod energie svýma rukama. Bylo těžké tomu uvěřit. Ale ještě těžší bylo popřít, že se to opravdu děje. Dostala jsem do rukou první andělské karty. Začala jsem se otevírat světu, který jsem předtím odmítala brát vážně.

A pak přišlo vyhoření. Ve 23 letech. Dlouho jsem si ho nechtěla připustit. Až do chvíle, kdy už to dál nešlo.Vysoká škola. Práce. Přežívání od výplaty k výplatě. Párty, aby mozek na chvíli vypnul. Snaha dokazovat, že jsem velká holka, která to zvládne sama. Až jednoho rána jsem nemohla vstát z postele. Doslova. Únava byla tak hluboká, že jsem se nedokázala přetočit ani na druhý bok. A tehdy, v té absolutní bezmoci, jsem uslyšela něco, co nešlo přeslechnout. Hlas tak jasný a klidný, že se nedal zaměnit za myšlenku: „Pokud budeš takto pokračovat, umřeš na vyčerpání.“ Rozum křičel, že to je nesmysl. Že se přece nemůžu vzdát. Že co řeknou lidé. Že co bude dál. Srdce bylo klidné. A vědělo. Ukončila jsem studium. Opustila práci. Půl roku jsem ležela a pomalu se sbírala zpátky k sobě. A v té tichosti bez povinností, bez výkonu, bez diváků jsem konečně slyšela, co mi  srdce celý život říkalo. Jen jsem neměla klid ho poslouchat.Tato křižovatka změnila všechno. A je to přesně to místo, kde dnes stojí většina lidí, kteří ke mně přicházejí. Vím, jak se tam cítí. Protože já tam byla. A vím, že z ní vede cesta ven.

Proč právě channeling? 

První žádosti andělům přinesly skutečnou úlevu smutné duši. Mohla jsem zůstat u mnoha cest. U channelingu jsem zakotvila.

Ve skutečnosti moje cesta osobního rozvoje nezačala ve 23 letech. Začala mnohem dříve. Po ztrátě domova a dalších životních otřesech jsem se už od svých 16 let začala pravidelně věnovat různým metodám osobního rozvoje. Reiki, kineziologie, psychoterapie, práce s energií, andělské karty i další přístupy mi pomáhaly zvládat období, kdy se život zdál větší než moje síly. Hledala jsem způsob, jak se postavit zpátky na nohy a znovu najít pevnou půdu pod nohama. Ve 23 letech po vyhoření se moje hledání změnilo. Stále jsem objevovala nové směry, ale už jsem cítila, že další informace samy o sobě nestačí. Přestávala jsem hledat odpovědi venku a něco mě začínalo vést dovnitř. Méně jsem sbírala nové metody a více jsem se učila naslouchat sama sobě. A právě v tomto období se objevil channeling. Channeling se objevil, když mi bylo 25. Zažila jsem své první vědomé channelingové propojení a něco se změnilo způsobem, který jsem do té doby neznala. U ostatních metod jsem dříve nebo později narazila na jejich strop. Fungovaly, ale do určité míry. Pak přestaly stačit. Cítila jsem, že je tu mnohem víc, co mohu poznávat, a metoda samotná mě začala omezovat. U channelingu jsem na takový limit zatím nenarazila. Channeling roste se mnou. Když se pohnu já, pohne se channeling se mnou. Ale to není jediný důvod, proč jsem u něj zakotvila.

Největší dar, který mi channeling přinesl, bylo zklidnění mysli. Před první channelingovou zkušeností má mysl nepřestávala pracovat, buď jsem přemítala minulost, nebo plánovala budoucnost. Přítomnosti jsem se nevědomě vyhýbala. Proto jsem byla v neustálém napětí. Myšlenky mě pronásledovaly i v noci. Po prvních channelingových zkušenostech utichl hluk na několik dní. Ne na minuty na dny. To bylo něco, čeho jsem jinými technikami dosahovala jen na krátké okamžiky, a často až po letech praxe. Zpětně nevnímám, že by s těmito metodami bylo něco špatně. Naopak. Každá z nich mi v určité fázi života pomohla. Jen jsem postupně cítila, že mě vedou k určitému bodu a dál už moje cesta pokračuje jinudy. U channelingu jsem ten pocit nezažila. Od prvního hlubokého propojení jsem věděla, že jsem našla něco, co je mi bytostně blízké. Něco, co se stalo přirozenou součástí mého života. Začala jsem objevovat přítomnost. A v té přítomnosti jsem konečně mohla slyšet sebe.

Dnes vidím, že právě s tímto přichází většina lidí, kteří ke mně najdou cestu. Nechybí jim schopnosti ani informace. Často mají za sebou roky osobního rozvoje, desítky knih a mnoho různých metod. Nehledají další odpovědi. Hledají důvěru v to, co už dávno cítí. Channeling mě pohltil. Je absolutně mou největší vášní a zároveň nejpřesnějším nástrojem, který znám. Časem ke mně začali přicházet lidé, kteří stáli na podobných životních křižovatkách, na jakých jsem kdysi stála já. A právě tehdy jsem pochopila, že to, co jsem se na své cestě naučila, není určeno jen pro mě. To, co začalo jako osobní hledání, se během let proměnilo v 11 let praxe, více než 23 000 hodin channelingu a cestu, kterou se mnou prošlo přes 1 200 klientů.

Co jsem pochopila?

Dlouho jsem si myslela, že když budu více přemýšlet, najdu správné odpovědi. Dnes vím, že nekteré životní otázky rozum sám vyřešit nedokáže.

Léta jsem si myslela, že čím víc budu makat, tím lépe dopadnu. Že disciplína, výkon a logika jsou zárukou dobrého života. A do jisté míry fungují. Jenže některé životní otázky nelze vyřešit přemýšlením. Potřebujeme je procítit. Pochopila jsem, že intuice není slabost ani magie. Je to přirozená součást nás samých, které jsme se často jen odnaučili naslouchat. Pochopila jsem také, že krize nepřicházejí proto, aby nás zlomily, ale aby nás zastavily ve chvíli, kdy už dál nemůžeme pokračovat stejným způsobem. Že skutečná změna nezačíná ve vnějším světě, ale v našem vztahu k sobě samým. A že když znovu najdeme spojení sami se sebou, začnou se postupně proměňovat i vztahy, práce a směr, kterým se v životě ubíráme. Tyto věci nevím z knih. Poznala jsem je na vlastní kůži, ve chvílích, kdy jsem se ztrácela, hledala i znovu nacházela sama sebe. A právě proto je dnes dokážu předávat způsobem, který není jen teorií, ale skutečnou zkušeností.

Jak žiji dnes?

Dnes žiji život, který bych si ve 23 letech nedokázala představit.

Ne proto, že by zmizely všechny výzvy. Jsou dny, kdy s jazykem na vestě sotva stíhám to, co rozmanitost života nabízí. Ale protože už vím, kam se obrátit, když přijdou těžké chvíle. Vím, jak slyšet své srdce. Vím, jak se vrátit sama k sobě. Emoce už pro mě nejsou něčím, co je třeba potlačovat nebo před čím utíkat. Jsou mým kompasem. Mysl se zklidnila a i když je stále na čem pracovat, hluk, který mě dříve pronásledoval i v noci, je pryč. Změnil se můj vztah k vlastnímu tělu mám ho konečně ráda, a to i přes to, že aktuálně procházím zkušeností autoimunitního onemocnění. Odnaučuji se ho přetěžovat. Učím se s ním být.

Objevila jsem, co mě baví a co mě sytí mimo práci, která je sama o sobě úžasná. Poznala jsem partnera, který je velkým fanouškem channelingu a mnoho detailů projektu Školy channelingu přinesl právě on. Založili jsme vědomě rodinu a náš syn kráčí s námi životem. Mateřství mi ukázalo nepoznanou rovinu uzemnění  a je rozvojem samo o sobě. Zkoumám život z perspektivy vědomí za doprovodu mnoha jemnohmotných průvodců. A nejnovější výzva, která mě čeká, je výcvik vědomého umírání. Zkušenost, která završí celý oblouk poznání, jímž procházím.Se špetkou channelingu vždy najdu nadhled a uvolnění. To je dar, který chci předávat a který je dostupný i vám.

Právě tuto zkušenost dnes předávám lidem, kteří stojí na podobné životní křižovatce, na jaké jsem kdysi stála já.

Jak pomáhám dnes?

Channeling je nástroj. Cíl je váš život.

Škola channelingu je pro lidi, kteří chtějí mít větší jasno ve svém životě, důvěřovat vlastním rozhodnutím a kráčet cestou, která je v souladu s nimi samotnými. Channeling je pro mě nástroj, ne cíl. Díky němu můžete získat větší klid, jasno a důvěru ve vlastní rozhodnutí. Pomáhá znovu vnímat, co skutečně cítíte, a nacházet odpovědi, které jsou v souladu s vaší vlastní cestou. 

Ať už přijdete na osobní konzultaci, do channelingového klubu, na meditaci nebo začnete výukou channelingu, každá cesta je správná. Záleží jen na tom, kde právě jste a co potřebujete. Pokud jste dočetli až sem, něco ve vás rezonuje. Možná je to zvědavost. Možná naděje. Možná jen pocit, že nastal čas udělat další krok.

Ať je to cokoliv, jste tu správně.

Těším se na setkání s vámi.